Requiem pro pobytové sociální služby?

| Nezařazené

Je to už víc než 35 let, kdy v severních Čechách vzplála budova ústavu pro mentálně postižené. A shodou okolností kousek od Vejprt, místa letošní tragédie.

Jistě, okolnosti obou případů jsou rozdílné. Obě události však byly v obou případech jakousi sondou do problematiky pobytových sociálních služeb v Česku.

V první polovině 80.let minulého století představovaly pobytové služby většinou nelichotivý svět. Ústavy ve starých nevhodných bariérových budovách, zámečcích, tvrzích, zanedbaných statcích.Často mimo obce a civilizaci. Protipožární zabezpečení, klíčový aspekt obou tragédií, bývalo na minimální úrovni. Uvnitř vládl režim– no, jak kde. Vždycky záleželo na člověku – na vedoucím a jednotlivých pracovnících. Jednotná legislativa neexistovala. Každodenní život v ústavu se podobal nemocničnímu zařízení více než čemu jinému, tom lepším případě; v horším případě Ústavům nápravné výchovy, prostě kriminálu. Ani mříže většinou nechyběly.

Tragická událost v Měděnci se stala Filipu Renčovi předlohou k filmu Requiem pro panenku. My, kteří jsme realitu pobytových služeb tehdy zažili zevnitř, můžeme potvrdit, jak děsivě film vystihuje atmosféru a poměry těchto zařízení. Ne, všude se nezavíralo do klecí a všechny vychovatelky neměly kvalifikaci ošetřovatelek dobytka. Ale stejný byl systém, kde je osobnost člověka oproštěna o individualitu, chování je modelováno do jedné šablony, bez vlastních potřeb a tužeb. O nějakém rozvoji člověka, kvalitě života se  mluvilo okrajově, pokud vůbec. O „maličkostech“ jako je naprostá absence soukromí, zanedbávání hygieny (společná koupelna pro desítky klientů) nemluvě.

Je začátek 20.let nového století. Co se změnilo? Česká republika je právním státem, součástí ústavního pořádku je Listina práv a svobod, přistoupili jsme k Úmluvě práv osob se zdravotním postižením. Máme zákon o sociálních službách a pobytová zařízení se řídí Standardy kvality sociálních služeb, personál těchto zařízení musí mít odpovídající kvalifikaci.

Jenže.

Budovy pobytových zařízení jsou vesměs stejné – tj. staré, nevyhovující, bezbariérovost je diskutabilní, stranou obcí a civilizace.

Ano, i personál se vesměs ke klientům – už ne pacientům nebo chovancům – služeb chová lépe.

Malý posun ale nastal v celospolečenském vnímání pobytových služeb. Dřívější vytěsnění ze společnosti totiž nebylo jen fyzické, ale hlavně mentální – vytěsnili jsme problematiku pomoci bližnímu (starým, hendikepovanýma nemocným) ze svých myslí. Těžko říct, co byla příčina a co následek. Většina lidí se ráda nechala uchlácholit propagandistickým tvrzením, že „o potřebné se stará stát“.

Také dnes je nemnoho těch, kteří „sociální otázku“ řeší tvrzením, že o postižené se má starat stát. Také dnes je nemnoho těch, kteří souhlasí s tvrzením, že „v ústavu je těmhle lidem lépe“.

Vytěsnění na okraj lidské mysli mělo a má i další neblahý důsledek – pokud připustíme, že něco je méně významné, nehodné větší pozornosti, pak to není hodno ani velkého financování. Proto se dříve budovy pobytových služeb neopravovaly– a podobně málo se investuje i dnes. Personál sociálních služeb byl mizerně zaplacen – ale podobně mizerně je placen i dnes. Ano, ještě před několika málo lety nebyla u pracovníků v přímé obslužné péči výjimkou minimální mzda. Že je mizerné odměňování hlavní příčinou nedostatku pracovníků v těchto službách je zcela zřejmé. Není přece normální, aby na noční směně byl s 36 klienty jediný pracovník. Bohužel je to častá realita většiny pobytovek. Právě nedostatek personálu v kombinace s chybějícím evakuačním plánem a nevhodným protipožárním zabezpečením vedl k letošní tragédii ve Vejprtech. Mimochodem, ani složky integrovaného záchranného systému nemají budovy pobytovek v hledáčku na prioritním místě – byť tam je objektivně riziko požáru a všech mimořádných událostí (a tudíž ohrožení lidských životů) velmi vysoké.

Co s tím?

Možná teď Filip Renč nebo někdo jiný natočí Requiem pro panenku II. Nestálo by však za to zařídit v ČR requiem pro velké pobytové služby?

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Těžko se nalézá něco dobrého na události s osmi mrtvými. Ale možná mediální pozornost nastolí debatu o pobytových sociálních službách, jejich podstatě, kvalitě a budoucnosti. V den tragédie byla zmíněna jen v negativní rovině, když se starostka Vejprt vyjádřila, že „klienti mají moc práv“. Zde dávám jen do úvahy, že lidská práva zdravotně postižených jsou v reálu velmi často krácena podstatou samotného hendikepu.

Možná, že právě teď je ta správná doba říci, že velké pobytové služby jsou anachronismus, který nepatří do naší současnosti. Že drtivá většina klientů, může a má bydlet jinde, v běžném prostředí s běžnými sousedy. Nebydlet na oddělení (jak mi vždy tvrdila jedna starší noblesní dáma – celoživotní „chovanka“ pobytovky), ale doma.

Také v Brně máme pobytové sociální služby s velkou kapacitou. A bohužel v rámci různých racionalizací se už opět v rámci komunitního plánování ozývají hlasy po zvyšování kapacity, která „vede k větší hospodárnosti“ atd. Tedy přesně opačný trend, než jaký byl nastolen přibližně před dvěma desetiletími.

Z tohoto úhlu pohledu je „záchrana Mikulovské“ – tedy udržení služby osobní asistence v domě, kde bydlí 60 vozíčkářů – velkou výhrou. I když kdybychom byli důslední, museli bychom říct, že dům kde je nakumulováno tolik hendikepovaných, také není ideálním místem k životu. Ale v realitě dneška, je to výhra, je to samostatné bydlení, je to domov. Alternativou většiny obyvatel tohoto domu by byl právě ústav.

Otevřené Brno prosazuje a bude prosazovat otevřenou společnost. A tedy bydlení doma.

PhDr. Lukáš Karnet

Předseda Jihomoravské krajské radyosob se zdravotním postižením

člen rady městské části Brno-Vinohrady

člen spolků Idealisté.cz a Otevřené Brno

Monster Prior
Brněnský hokejový sen

Napsat komentář