Opečovávaní v Brně jsou ohrožení! Kdo jim pomůže?

| Nezařazené

Představte si svoje úplně běžné ráno všedního dne.

Zazvoní vám budík. Típnete ho. Vstanete, odejdete na záchod, potom do koupelny – kde absolvujete obvyklé úkony, o kterých se běžně nemluví, (ale později pochopíte, proč to zmiňuji). Oblečete se a jde se do kuchyně. Uvaříte si kávu a něco posnídáte. Pustíte si k tomu rádio. Pak už je moc hodin, takže rádio vypnete, obujete se, vezmete si bundu, tašku… a s žehráním na krutý osud pracujícího člověka odcházíte nebo odjíždíte – MHD, autem, na kole – do pracovního procesu. Naprosto běžné a banální, proč o tom psát…

Teď zavřete oči. Představte si takové všední ráno vašeho souseda z vedlejšího vchodu. Před lety měl těžký úraz páteře. Přežil, ale je od pasu dolů nepohyblivý. Rukama hýbat může, trochu…

 

 

Zazvoní mu budík. Do místnosti přijde osobní asistent a budík típne. Pomůže našemu sousedovi na toaletní židli. Na ní ho odveze na záchod, kde mu pomůže na mísu… Potom ho v koupelně osprchuje. V kuchyni se už vaří káva. Asistent připravil snídani na stůl, jíst může soused sám… Jen požádá asistenta, aby pustil rádio….  Je čas odjezdu do práce. Takže na vozík (přes noc se nabíjel), asistent obleče bundu a náš soused vyráží z bytu k výtahu a na autobusovou zastávku, s nadějí, že se nebude opakovat situace z minulého týdne, kdy jeden dobrák-motorista zaparkoval částí auta tak hluboko do chodníku, že on neprojel… Ještě štěstí, že dnes už jezdí nízkopodlažní autobus. Ten ho odveze na druhý konec města (kde pracuje jako správce IT sítě) za hodinu. Asistentovi ještě mezi dveřmi upřesňuje, v kolik hodin ho bude večer potřebovat… Kolotoč úkonů bude opačný – bunda, jídlo, záchod, koupelna, postel… Asistent jistě nezapomene dát na noc vozík na nabíječku, minulý měsíc na to jiný asistent-brigádník zapomněl a soused ráno nemohl do práce a vlastně nikam…

Otevřete oči. To nebyl sen, ale realita stovek a tisíců lidí s handicapem. Realita stovek a tisíců lidí s handicapem, kteří mají to štěstí a nežijí v ústavech (tedy v pobytovém zařízení sociálních služeb, ale vždy to bude ústav, ať se jmenuje jakkoliv). Realita stovek a tisíců lidí s handicapem, kteří mají to štěstí, a mají dost finančních prostředků na osobní asistenci. Takové štěstí nemají zdaleka všichni.

Když mluvím o stovkách a tisících lidech, nemluvím o statistice, ale o konkrétních občanech Brna. Třeba na Mikulovské 9 na Vinohradech. Na této adrese se nachází dům s více než 60 byty zvláštního určení.

Bez patosu a falešného soucitu (který vždy zavání pohrdáním) lze konstatovat, že život těchto lidí není jednoduchý. Člověk musí řešit denně desítky „drobných“ situací, které člověk bez handicapu neřeší vůbec nebo je řeší onou pověstnou „levou zadní“. (Člověk bez handicapu si přes noc zapomene nabít nanejvýš mobil, bez kterého ale LZE druhý den normálně fungovat. Stejně tak auto zaparkované přes chodník prostě obejde a za minutu si už na dobráka-motoristu ani nevzpomene).

Asi se shodneme, že v civilizované zemi v 21. století by sociální služby měly být potřebným lidem dostupné finančně i místně. Realita však skřípe. Finance drtivé většině potřebných nestačí k nákupu služeb v potřebné míře. To je ale jiný příběh.

Příběh, který v těchto týdnech žiji já, ale hlavně moji přátelé a známí na Mikulovské 9 je ještě palčivější. Dosud zde funguje pobočka Pečovatelské služby ze Židenic. Formálně ale spadají pod Centrum sociálních služeb, takže jde o instituci městskou. V posledních týdnech Pečovatelská služba vypovídá klientům stávající smlouvy a avizuje uzavření smluv nových, od 1. ledna 2020. Bohužel s rozsahem péče omezeným pouze na pracovní dobu všedních dnů (max. do 19.00). Na otázky, jak mají tito lidé fungovat mimo tuto dobu – noc a víkendy – jim bylo sděleno, že pokud potřebují pomoc nepřetržitě… mají odejít do zařízení pobytové služby, tedy lidským jazykem do ústavu. Že Pečovatelská služba nemá registraci na nonstop provoz, vykonává dnes tuto činnost na Mikulovské vlastně v rozporu se zákonem atd.

Jedna věc je administrativní stránka problému, druhá jsou reálné dopady na životy lidí. Dvanáctileté působení v sociálních službách mi potvrdilo to, co říkají i standardy těchto služeb – aby byla služba poskytována opravdu účelně (aby to dávalo smysl, jak se dnes říká) měla by se v maximální možné míře přizpůsobit potřebám a specifikům klienta. Není to zbytná služba ala taxi, kosmetika, opravna oděvů…, kde se do jisté míry zákazník přizpůsobuje službě.

V den,  kdy píšu tento článek, nevíme jak situace s Pečovatelskou službou na Mikulovské 9 dopadne. Ano, jednám(e) s kompetentními lidmi a institucemi. Většinou se setkáváme se vstřícností a snahou o účelné řešení. Nemnoho je však i těch, úředníků a politiků, jejichž první a jediná reakce byla „to není v naší kompetenci“ (že jsem slyšel i naprosto hloupé a asociální úsudky a rady „však mají peníze, ať si někoho zaplatí“, „ať si na noc vezmou pleny“…, raději nerozebírat). Jistě, kompetence jsou dány zákonnými normami a nelze daný stav ad hoc měnit. Ovšem, pak je lidská a politická rovina. Jestliže hrozí porušení práv a snížení důstojnosti člověka, je to v kompetenci místních politiků kraje, města i městské části. A mají se dle svých možností – vlivu, konexí, autority – zasadit o nápravu. Nejen (ale také) proto, že jde o voliče. Hlavně jde o člověka. A lidem na Mikulovské 9 reálně hrozí ztráta svobody a důstojnosti.

A právě zde je prostor pro Otevřené Brno. Upozorňovat, intervenovat, pomáhat… Aby Brno bylo otevřené opravdu všem.

 

PhDr. Lukáš Karnet

Předseda Jihomoravské krajské rady
osob se zdravotním postižením

člen rady městské části Brno-Vinohrady

člen rady MO Idealisté.cz v Brně

Co bude s „Bíláčem“?
V době bytové krize chystá město masivní výprodeje

Napsat komentář